Neobyčejný příběh obyčejné holky- Prolog
„Opravdu chcete slyšet můj příběh? Neobyčejný příběh obyčejný holky, která chtěla jen trochu tý lásky a štěstí? Ale to mi nebylo přáno. Nevím, proč byl ke mně život tak krutej. Proč jsem nemohla žít normální život. Proč, proč, proč, jenom samý otázky a žádný odpovědi. Kdyby mi někdo před tím řekl, co všechno zažiju, nevěřila bych mu, Myslela bych si, že je to blázen. Vlastně ani ted nevěřím, že se to všechno stalo. Že to nebyla jen noční můra, ale opravdovej život. Že to…co mám dál říkat, dál si stěžovat?! Ne, stěžovat si nemůžu, k čemu by mi to taky bylo? K ničemu. I kdybych si pořád stěžovala, tak by to nic nezměnilo na tom, že mě zavřeli na psychiatrii jako nějakého blázna, že mě tu drží a něvěří mi, i když jim říkám pravdu! I když, co je vlastně pravda? Vím to vůbec ještě? Co když jsem se opravdu zbláznila? Vyprávím vám tady opravdu skutečný příběh? Ale to je…vlastně jedno. Můžete mi věřit, anebo nemusíte. To je jen na vás.“
„Lásko, počkej na mě!“ Michal se smál a běžel za mnou.
„Musíš si mě chytit, Michálku!“ Měla jsem v sobě už ani nevím kolik piv, tak se to se mnou trochu kymácelo…
Dohonil mě a chytil do náruče. „neměla bys přede mnou utíkat, Klárinko, mohlo by se ti něco stát.“ Zasmál se a jemně ji políbil. „Už jsem ti dneska řekl, jak mocti to dneska sluší?“
„No, nevím, ale něco mi říká, že už to dnes slyším aspon po…tisící!“ Taky jsem se zasmála a¨vrátila mu pusu.
„To je dobře, jsem rád, že nejsem tak blbej, abych si toho nevšiml.“ Usmál se na ni. „ty jsi totiž moc pěkná holka, víš?“
„Vážně? Je dobrý to vědět.“
„A taky tě moc miluju, udělal bych pro tebe všechno na světě!“ Dal jí ruku kolem pasu.
„Já tě taky miluju…tak jsme na to asi stejně!“Musela jsem se smát.
„Asi na to není ta nejlepší chvíle, ale chtěl jsem ti něco dát…“ a vytáhl zlatý řetízek z přívěskem srdíčkem.
„Ach Míšo, ten je tak hezkej!!! Nechala jsem ho, aby mi ho dal kolem krku a objala jsem ho a začala ho líbat…
„Hrozně moc tě miluju…“
„Já tebe taky, lásko…“
Najednou jako by se zastavil čas…V jednu chvíli mě Michal líbal a pak…ani jsem si neuvědomila, že stojíme na přechodu pro chodce…uslyšela jsem kvílení brzd, něco mě odhodilo stranou, vykřikla jsem…a uvědomila jsem si, že něco opravdu není v pořádku, ale já jsem to nebyla…