Neobyčejný příběh obyčejné holky-1
Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Všechno kolem mě mělo nezřetelné barvy, myslím, že jsem slyšela houkat sanitku, ale jistá si tím nejsem. Mylím, že mě někdo někam nesl…a navíc si opravdu nevzpomínám…
Otevřela jsem oči a všechno bylo bílé. Jsem v nebi? Pomyslela jsem si, ale pak jsem si uvědomila, že jsem určitě živá, protože cítím, jak mě něco tahá za ruku…a konečně jsem si uvědomila, kde jsem. V nemocnici. Byla jsem napojená na několik hadiček, ani nevím, od čeho byli. Někdo vešel do pokoje. Sestřička.
„Cítíte se dobře?“ zeptala se.
„je mi fajn.“ Skoro jsem nemohla mluvit…a dost jsem chraplala…a pak jsem si vzpomněla… „Jak je na tom Michal?“
Sestřička odvrátila oči. „Zavolám raději doktora at se na vás podívá.“ A odešla.
Co se stalo? Začala jsem mírně panikařit…
Doktor brzy přišel.
„Slečno Černá, musím vám s lítostí oznámit, že váš přítel nehodu nepřežil.“
Ne. Ne. Ne. To není pravda. Nemůže být. Nemůže přece. Nemůže přece být mrtvý!!! Ach Míšo, nemůžeš mě tady nechat! Bez tebe nic nemá cenu!!! Já tě přece miluju, tak nemůžeš umřít!!!
Byl to nejhorší okamžik mého života. Už ani nevím, jestli jsem byla při vědomí. Vím jen, že se mi v tu chvíli zhroutil celý svět.
Další dny v nemocnici jsem vůbec nevnímala. Byl to pro mě jako sen, ze kterého se zoufale snažím probudit. Po několika dnech mě propustili, moje zranění nebyla velká…
Propustili mě v den Michalova pohřbu. Oblékla jsem si černé šaty a zlatý řetízek, který mi dal, jsem si dala kolem krku. Šla jsem se s ním naposledy rozloučit.
Bylo tam hodně lidí. Ale já jsem je nevnímala. Cítila jsem jen obrovskou bolest, dusila jsem se, když pokládali jeho rakev do hrobu. Pře svoje slzy jsem ani neviděla.
Všichni už odešli, zůstala jsem u jeho hrobu sama. Klekla jsem si. Sbohem Michale, moje největší lásko, hrozně jsem tě milovala. Milovala jsem tě tak, jak už nikoho nikdy milovat nebudu. Nikdy na tebe nezapomenu. Hrozně mi chybíš.
Otočila jsem se a odešla. Ale stále jsem se nemohla smířit s tím, že už ho nikdy neuvidím.
Někdo mě zastavil.
„Slečna Černá?“ Zeptal se mě muž v černém obleku. Byl docela vysoký.
„Ano.“ Dnes opravdu nemám náladu s někým vybavovat.
„Jsem od policie. Chtěl bych se vás zeptat na pár otázek.“
„Nepočká to na jindy?“ Policie, to mi ještě chybělo.
„Zjistili jsme, že to nebyla nehoda, někdo do vás narazil úmyslně.“ Čekal na moji reakci.
Ztuhla jsem. To není pravda. Kdo by nás chtěl zabít? Kterej odporném, slizkej, nelidskej…by to mohl udělat? Koho by to mohlo jen napadnout?!
Policista pokračoval. „A zjistili jsme ještě něco. Vím, že vám to ve vašem smutku asi moc nepomůže, ale bylo by dobré, abyste to věděla.
„Abych věděla co?“
„Váš přítel zemřel téměř okamžitě, ale nemuselo to tak být. To auto by narazilo do vás a do něj sice taky, ale vyvázl by jen s lehkými zraněními tak jako vy ted, ale on si musel uvědomit nebezpečí, a proto vás odhodil stranou…kdyby to neudělal, tak vy byste byla pravděpodobně mrtvá a on živý. Zachránil vám život.“ Pozorně se na ni díval.
Michal mi zachránil život. Obětoval se pro mě. Ach můj bože. Kdyby to neudělal, tak by dnes byl on na mém pohřbu. Oči se mi zalily slzami.
„děkuji, že jste mi to řekl.“
Přišla jsem domů a naši ještě naštěstí nebyly doma. Šla jsem do svého pokoje. Byla jsem doma chvíli ráno a všechno mi tady připadalo cizí a šedé, jako všechno bez Michala. Ted se na tom nic nezměnilo. Myslela jsem si, že se po pohřbu budu cítit líp, ale cítila jsem se ještě hůř. Ta díra v mém srdci se pořád prohlubovala a já s tím nemohla nic udělat. Lehla jsem si na postel a zavřela oči a vzpomněla si na rozhovor s policistou. Až to ted jsem dokázala myslet jen na to, že mi Michal zachránil život, ale ted jsem začala přemýšlet i nad tím, proč nás chtěl někdo zabít. Nebo, proč mě chtěl někdo zabít? Přece říkal, že kdyby nebylo Michala, tak bych byla mrtvá já…ale proč by chtěl někdo zabít tak obyčejnou holku jako jsem já? To fakt nevím.
Ale dneska už nechci přemýšlet o ničem, chci jen vypnout mozek a na chvilku uniknout té bolesti, co mě spalovala…
Sprcha. To není špatnej nápad. Alespoň se uvolním, doufám. Otevřela jsem dveře od koupelny a najednou všechno kolem mě zčernalo. Spadla jsem na zem a praštila se do hlavy o umyvadlo. Co se to děje? Cítila jsem, že tam někdo je, přímo přede mnou. Natáhla jsem ruku a chtěla jsem se ho dotknout, ani nevím proč, něco mě k němu přitahovalo. Dotkla jsem se ho jen konečky prstů a poznala jsem…že ten nebo taky to…nebyl člověk. Ucukl přede mnou a zmizel, ale ještě před tím se na mě otočil a já na zlomek sekundy uviděla jeho oči, niz jiného jsem neviděla, jen ty oči, ale…to je neskutečné…ty oči patřily Michalovi!!!