Neobyčejný příběh obyčejné holky-3
Měla jsem opravdu mizernou náladu. Kamarádky mě vytáhli na diskotéku. Copak si neuvědomili, že na to vůbec nemám chut? Chci zapomenout na Michala ale nechci zneuctovat jeho památku. Jsou to už tři týdny, co umřel, ale ta rána, kterou ve mně jeho odchod vyvolal, se stále neuzdravuje. Ale přesto dovedu normálně fungovat. Ale abych balila kluky na diskotéce na to opravdu nemám náladu. Radši jsem odešla domů , je sice teprve půl jedenácté,ale už jsem to tam nemohla vydržet.
A zase ten pocit, že mě někdo sleduje. Tentokrát je to jiné. To není ten, co mě neustále sleduje, to je někdo jiný. Někdo, koho bych se měla doopravdy bát. Rozhlédla jsem se kolem sebe. No jistě, byla jsem tak zamyšlená, že jsem šla tím starým parkem-ve dne neškodné místo, ale v noci…to opravdu není příliš vhodné místo pro osamělou holku. Zrychlila jsem. Najednou jsem za sebou uslyšela kroky. Neohlížela jsem se. Moje srdce začalo hlasitě bušit. Jen klid holka, nic se neděje…už brzo budeš venku…a opravdu-východ z parku je na dohled.
Někdo se dotkl mého ramena. Chtěla jsem křičet, ale neznámí útočník mi dal ruku před pusu tak, že sem ze sebe nemohla vydat ani hlásku. Bála jsem se tak jako nikdy v životě.
„Pšt, neublížím ti!“ ozval se mi u ucha chraplavý hlas.
To mu tak budu věřit.
„jen chvíli poslouchej,“ odmlčel se, jeho hlas zněl unaveně… „musíš utéct a schovat se někam, kde tě nenajdou…měl jsem tě zabít, ale nemyslím, že by je to zastavilo…“ namáhavě se snažil popadnout dech… „po tom, co udělali mě…myslím, že je nezastaví nic, ale za žádnou cenu tě nesmí dostat…pak by byl konec…“ Pustil mě.
Otočila jsem se a podívala se na něj. Vypadal staře, měl už šedivé vlasy a vrásčitou kůži. Potom jsem zachytila jeho pohled. To nebyl pohled starého muže. Ty oči byly mladé, měly by patřit dvacetiletýmu klukovi ne jemu…
Sesunul se na zem. Nevěděla jsem, co dělat. Začal kašlat.
„nemám zavolat záchranku?“ Co jsem měla udělat???
Podivně se zachvěla jako by se nafukoval…a pak…ne to není pravda, to prostě není možný…se rozpadl na prach…
Panebože, co to bylo??? Stála jsem přikovaná na místě. Nemohla jsem pochopit, co jsem to právě vyděla… Trvalo mi asi dvacet minut, než jsem se sebrala. Podívala jsem se, co zbylo z toho muže. Jen prach a hromádka šatstva a taky…řetízek, na kterém byl pověšený nějaký znak…sebrala jsem ho ze země. Abych ráno věděla, že se mi to nezdálo.
Jak jsem se dostala domů? Jak jsem se dostala do postele? A Jak jsem proboha dokázala usnout? Bylo krásné ráno, ale to jsem vůbec nevnímala. Panoval ve mně zmatek. Byl to jen sen? Nebo ne? Zbláznila jsem se? Nejdřív vidím Michalovi oči, pak si myslím, že mě někdo sleduje a pak mě někdo varuje před ani nevím čím a nakonec se rozpadne na prach. To není normální. Měla bych jít k psychiatrovi. Nechat se vyšetřit.
Myslím, že bych to měla někomu říct. Jsem vystrašená a před nervovým zhroucením. Mám to říct našim? Ne, nevěřili by mi. Kamarádkám? Taky ne, vysmáli by se mi. Tak komu jinýmu? Třeba policii. Už to vidím. Dobrý den, včera se přede mnou rozpadnul chlápek na prach a před tím mě varoval před smrtelnám nebezpečím. A taky mě navštěvuje nějaká cizí bytost. To je úlet, co? Tohle mi prostě nikdo neuvěří. Vždyt tomu nevěřím ani já sama. Nebo…možná vím, kdo by tomu mohl uvěřit…
Nikdy by mě nenapadlo, že půjdu zrovna sem. Stojím před malým kostelem, je asi jen dvě ulice od našeho domu. Nejsem věřící a nikdy jsem v kostele nebyla. Ale možná…pro můj neuvěřitelný příběh to bude to nejlepší místo. A když tak mám aspon jednu útěchu-ze zpovědnice mě určitě nevyhodí.
Otevřela jsem dveře. Páni, proč se tady cítím tak divně? Jako bych byla hrozně malinká. Jdu pomalu k oltáři. Cítím…opravdu cítím k tomuhle místu úctu. Vytrhla jsem se ze snění. Mám tady důležitější věci na práci. Kde je vlastně ta zpovědnice? Najednou se nevím odkud vynoří kněz.
„Dobrý den.“
„Eh, dobrý den…já, eh…přišla jsem…já“ proč je mi tak blbý říct. Dobrý den přišla jsem se vyzpovídat?
„Přišla jste se pomodlit?“ napověděl mi s úsměvem.
„No, ne, vlastně vyzpovídat…“ jsem fakt trapka.
Pokynul mi a šli jsme do zpovědnice. Vešla jsem do ní a on šel na druhou stranu. Mezi námi byla taková…mříž, stěna? Závěs?
Takováhle scéna obvykle ve filmech začíná-zhřešila jsem, otče-nebo tak nějak. Ale to fakt neřeknu.
Kněz čekal, až promluvím. Když se ode mě nedočkal ani slova, promluvil.
„Zhřešila jsi?“
Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Tohle byla rozhodně chyba. Měla bych vypadnout.
„Omlouvám se, asi byla chyba, že jsem sem chodila, víte, já ani nejsem věřící…“ začala jsem se zvedat.
„Počkejte, to že jste tady, má určitě nějaký význam…“ Mluvil mile, jako by mu na mě doopravdy záleželo, knězové mají asi lidi rádi, že? Možná tomu dám šanci.
„já jsem sem vlastně přišla, protože jsem nevěděla, kam jinam jít, protože tohle mi nikdo neuvěří…“
„nepodceňuj lidi, mají v sobě mnoho dobrého.“
To by teda měl vidět sabrinu od nás ze školy, jestli v ní je něco dobrého…
„Víte, před třemi týdny mi zemřel kluk…ů najednou ze mě ta slova začala plynout… „byla to autonehoda, stáli jsme na přechodě a najednou do nás narazilo auto, policie mi později řekla, že to nebyla nehodam, byla to úmyslná vražda, a taky mi řekli, že mě můj kluk odstrčil a že kdyby to neudělal, tak on by zůstal živý a já zemřela…“ ani jsem si to neuvědomovala, ale po tváři mi tekly slzy… „doma jsem šla do koupelny a najednou byla kolem mě tma já se na Krátkou chvíli dotkla nějakého nadpozemského stvoření a viděla jsem oči toho stvoření a ty oči patřili Michalovi, mýmu klukovi, potom jsem měla pocit, že mě někdo sleduje a včera mě v parku chytil nějaký muž a řekl, že mi hrozí smrtelné nebezpečí a pak se…“ nasucho jsem polkla… „rozpadl na prach…“ cítila jsem, jako by ze mě spadlo neviditelné závaží…
Kněz promluvil. Z jeho hlasu jsem poznala, že mi vůbec nevěří.
„když ztratíte někoho blízkého, tak vás to hodně zasáhne a pak vidítě jako skutečné věci, které skutečné nejsou, já vás plně chápu, ale…“
Nenechala jsem ho domluvit. „No jasně, nevěříte mi! Já jsem to věděla! Ale mě se to nezdálo. Ten muž měl na sobě řetízek s nějakým zrakem, jen se podívejte!“ A přitiskla sem ten přívěsek na tu pevnou záclonu, co byla mezi námi.
Cítila jsem, jak kněz ztuhl. Upřeně pozoroval přívěsek.
„zavedte mě prosím na místo, kde se rozpadl na prach.“ Takový ton hlasu jsem ještě neslyšela.
Poslechla jsem ho.