Neobyčejný příběh obyčejné holky-4
Všude jinde svítilo horké polední slunce, jen tady, ve starém šedém parku byl, možná bych jindy řekla příjemný, chládek.Byla jsem neuvěřitelně ráda, že tady se mnou někdo další, někdo, kdo mi věří, i když to byl kněz. Konečně jsem si ho mohla trochu prohlédnout. Byl mladý, blondýn s modrýma očima…takový lidé hrají obvykle v reklamách a neslouží v kostele…
Došli jsme na místo, kde se muž rozpadl. Pořád tam byla ta hromádka šatstva a zbytek prachu, co neodvál vítr. Kněz vedle mě byl dokonale strnulý. Nemohl odtrhnout oči od toho, co bývalo člověkem a přitom pevně svíral přívěsek, který jsem mu dala.
„Měl jsem mu věřit…“
Podívala jsem se na něj. Komu měl věřit? Ráda bych se ho na to zeptala, ale radši jsem byla zticha.
„Slečno, myslím, že byste měla jít domů.“ Ani se na mě nepodíval.
Jít domů? Proč? Chci vědět, co se stalo. „Co o tom víte?“Musím to vědět.
„Já o tom…“ ještě že jedno z přikázaní je Nepolžeš nebo nějak tak… „téměř nic nevím, ale je to nebezpečné, velice nebezpečné, měla byste se od toho držet dál.“ Podíval se na mě. „Znal jsem toho člověka a je jen moje chyba, že…“ Sklopil oči.
Zřetelně jsem viděla bolest v jeho očích…z toho, co se stalo, obvinoval sebe…ted mi nepřipadal jako kněz, ale jako každý jiný člověk…zranitelný, chybující…
„Jak se jmenujete?“ zeptala jsem se ho.
„Já?“ řekl nepřítomně… „otec Adam.“
Pěkný jméno. Asi jsem ho měla oslovovat otče, že? Ale to je divný. Ale zkusit to můžu.
„otče, myslím, že bychom odsud měli odejít.“ Odkdy umím mluvit takovým pokorným hlasem?
„Asi ano.“
Přišla jsem za ním pro radu a pomoc a ted to vypadá, že pomoc potřebuje on.
Odešli jsme zase do kostele. Tentokrát jsem nešla dovnitř, rozloučila jsem se s ním před vchodem, ale myslím, že ani nepostřehl, že jsem odešla. Byl totálně na dně.
Musím přijít na nové myšlenky. Zavolala jsem kamarádce Zuzaně, jestli nechce jít nakupovat. Souhlasila.
Prošli jsme snad všechny obchody s oblečením, co ve městě byly. Docela jsem se bavila. Koupila jsem si dvě nová trička a sukni.
Náhody se dějí. Uviděla jsem kněze Adama, někam spěchal. Nepoznala bych, že je kněz, kdyby nebylo toho kolárku u krku. Zuzana si všimla, kam se dívám.
„ale no tak, Kláro, přece nechceš balit kněze!“ zasmála se.
„ještě to tak!“ taky jsem se zasmála.
Dnes jsem po dlouhé době zažila bezvadné odpoledne, kdy mi nic nevrtalo hlavou. Tedy, až na jednu malou výjimku. Někde v tmavém koutku mé mysli jsem se zamýšlela nad tím, kam mohl kněz adam spěchat. Zítra bych měla jít zase do kostela a zeptat se ho na to. A to jsem se taky rozhodla udělat.
Chtěla jsem za ním jít, jakmile jsem se probudila, ale moje plány mi překazila matka. Prý musíme udělat letní úklid. Větší blbost jsem snad ještě nikdy neslyšela. Nesnáším uklízení. Jako bylo včerejší odpoledne skvělé, tak bylo tohle dopoledne děsný. Když jsem se konečně dostala z domu, byly už málem čtyři hodiny a já byla hrozně unavená. I přes svoji únavu jsem spěchala a byla ztracená v myšlenkách. Do něčeho jsem vrazila. Vlastně ne do něčeho, ale někoho. Začala jsem se omlouvat.
„To je v pohodě,“ odbyla mě moje obět. A já si ji mohla prohlédnout. Přímo mi vyrazil dech.Byl to ten nejkrásnější kluk, co jsem kdy viděla. Krátké nagelované vlasy, o něco vyšší než já, vytrénovaná, atletická postava oblečená v tmavých jeansách a černé košili...ale nejúžasnější na něm byly oči…měly ten nejtmavší odstín černé, byly hluboké a já se v nich utápěla…
Musela jsem vypadat děsně. Nemohla jsem si vzpomenout, co mám na sobě a ani na to, jestli jsem si něco udělala s obličejem…
„Jmenuju se Daniel, a ty?“ přímo mě svlékal pohledem.
„To je moc hezký jméno…“
Zasmál se…bože on se tak hezky smál…
„Já jsem Klára…“
„Taky pěkný jméno.“Zase se zasmál…jeho smích bych mohla poslouchat celý den…
„Kam jdeš, Kláro?“
„jdu…“ rychle si něco vymysli, Kláro, přece mu neřekneš, že jdeš nakupovat… „…na poštu.“ Na poštu? Jak mě to mohlo napadnout? Ze všech míst právě pošta-jak nudný.
„Nechceš doprovodit?“ Usmál se na mě. Dokonalý úsměv.
„Jo, budu moc ráda.“ Rychle nějakou záminku, proč jdu na poštu…prosím, at už se na mě nedívá…já se asi rozpouštím.“
Pomalu jsme se vydali na poštu. Nemohla jsem si vzpomenout, kudy se tam jde. Daniel šel těsně vedle mě, skoro se mě dotýkal a já jsem po jeho doteku toužila…
„myslím, že ti to říká skoro každý, ale jsi moc krásná holka.“ Věnoval mi zářivý úsměv.
Nevím, jestli mi srdce začalo zběsile být, nebo se naopak úplně zastavilo, nebyla jsem schopná to rozeznat.
„Díky…já…“ Co mám říct??? Cítila jsem, že jsem rudá jako rajče…
„krásně se červenáš…“ Zašeptal…
Neuvědomila jsem si, že jsme zastavili, stáli jsme otočení k sobě čelem a do mezery mezi námi by se rozhodně nikdo nevešel…
Dotkl se mého obličeje a pomalu ke mně nakláněl a já jsem dělala to samé. Cítila jsem se jako v ohni, já sama jsem hořela…už jen már centimetrů a naše rty se konečně dotknou…cítila jsem nekonečnou touhu po Danielovi, ale zároven jsem kdesi hluboko uvnitř sebe cítila bolest, drtivou a smrtící…a ta bolest mi připomněla michala…
„promin, já nemůžu…“ odtáhla jsem se od něj.
Vypadal trošku zaraženě, ale snažil to zamaskovat….
„to je v pořádku, asi na tebe jdu moc rychle…“ upřel na mě starostlivý, lítostivý pohled…
„ne, ty za to nemůžeš, víš, mám za sebou trochu těžší období…“ Doufám, že to pochopí…
„Máš kluka?“ zeptal se, jistý mou kladnou odpovědí
Od Michalovi smrti se mě na to nikdo nezeptal a já…najednou pro mě bylo hrozně těžké zapřít michala, nejraději bych proto řekla že kluka mám, ale zároven jsem věděla, že nechci toho kluka před sebou ztratit…tak jsem řekla pravdu
„víš, můj kluk před nějakým časem umřel a já…“
Zarazil mě. „ne, nic neříkej, to chápu, víš, stalo se mi něco podobného a vím, jak se člověk cítí…“
Zaplavil mě dosud neznámý pocit. Pocit, že jsem konečně našla někoho, kdo mi naprosto rozumí…
„tak půjdeme na tu poštu, ne?“ navrhl. A opět se na mě zářivě usmál.
Přikývla jsem, byla jsem štastná, jako už dlouho ne.