Sen noci svatojánské.
Řekli nám, že už deset let nikdo v tom domě nebydlel. To ani nemuseli, dům na to sám vypadal. Táta, kutilský typ, už si s mámou mnuli ruce, jak si to tady přizpůsobí svým představám. Vlastně byli oba nějací šťastní, když jsem si to tak uvědomoval. Já jejich radost nesdílel. Dům, na který jsem se díval, mi ani v nejmenším nepřipadal tak úžasný, jak mi vyprávěli.
Neobvyklý půdorys, žádná symetrie, výzdoba, kterou jsem nedokázal zařadit do nějakého historického období, které jsem znal. A co teprv ta zahrada! Zarostlá a plná plevele, že být menší, ztratím se v ní jako v džungli.
Nicméně rodiče nevypadali na to, že by jim něco z toho vadilo. Nebo že by jim vadilo, že jsme prakticky na samém okraji civilizace. Už předtím jsme žili mimo město, ale to bylo na jeho okraji, mezi městem a venkovem. To bylo ideální, jestli mě chápete – tomu největšímu smogu a ruchu jsme se vyhnuli a přece jsme se nenacházeli v úplném vidláku. Teď se všechno změnilo a my jsme se ocitli na opačné straně – kde končí civilizace a začíná divočina. Za námi se táhly jen zelené kopce a nekonečné louky, pro Irsko tolik typické.
No jo.
Od té doby, kdy jsme tady, v městečku Roscrea v hrabství Tipperary, bydleli naposledy – tehdy ještě v jiném domě, blíž centru – uplynulo dobrých devět let. Jednoho dne se táta rozhodl, že mu už dublinské ovzduší přestává vyhovovat a stýskal si po zdejších lánech a polích a prožitém mládí. Celá rodina se tedy sbalila a vrátila se sem.
Náš nový domov stihli rodiče už jakž takž zařídit a vyčistit, aby se v něm dalo normálně žít, dokud nebudou všechny opravy definitivně hotové. Vnitřek mě mile překvapil. Zdaleka nevypadal tak divně jako jeho vnějšek. Secese, řekl bych. Vyřezávané, starobylé ornamenty, vysoká okna, dřevěné schodiště. Mělo to cosi do sebe. Dýchala tu z toho na člověka minulost.
Náš příjezd nebyl pro obyvatele tajemstvím a potkali jsme mnoho známých tváří, které jsme tak dlouho neviděli. S tátou venku stál Leslie, jeho starý kámoš z dob, kdy chodili oba na střední. Leslie a jeho rodina byli nejbližší sousedé, jaké jsme tady měli. Bydleli na jiném okraji lesa, jehož menší část patřila do našich nynějších pozemků. Náš barák byl totiž nejodlehlejším stavením celé vesnice. Celkem pochopitelné vzhledem k jeho vzezření. Nicméně, Leslieho jsem znal odmala, kdy jsme si s jeho dětmi chodívali hrát k potoku. Teď mi Sean a Alicia přijdou mnohem dospělejší – tak moc nepodobní těm dvěma zdivočelým harantům, které znalo celé okolí. Nesetkal jsem se s nimi vlastně od té doby, kdy jsme se sešli na rodinné návštěvě u jedné pratetičky, a to už jsme bydleli v Bray, u Dublinu. Nyní byl červen a my byli zpět. Možná se s nimi zase budu střetávat častěji.
„Aidane, ty jeden srágoro,“ zaslechl jsem dole řvát někoho povědomého. „Vylez ven z nory a neskrývej se před námi! Stejně neunikneš!“
Jako bych nic neříkal.
„A ty jsi jako kdo?“ zahalasil jsem. Objali jsme se a poplácali po zádech. Byl to on – Sean O´Brady, vyčouhlý pihatý týpek, který kdysi neměl konkurenci v baseballu jako nadhazovač. Slyšel jsem, že se přidal ke Clouds, okresnímu týmu. Moc se nezměnil. Snad jen zase trochu povyrostl a – jo, to taky – zmohutněl. Byl z něho chlap jak hora. Podobal se svému bratránkovi Joeovi, který s náma chodil hrát fotbal.
„Pane jo, chlape, ty seš zas o něco větší!“
„A ty zas o něco menší,“ zašklebil se. „To byla zatraceně dlouhá doba, co jsem ten tvůj ksicht neviděl. Jak jde život?“
„Nic novýho,“ pokrčil jsem rameny. „Víš, že hraju závodně fotbal – no teda, hrával jsem. Udělal jsem si něco s kolenem a doktor mi zakázal velkou fyzickou zátěž. Škola jako obyvkle. Propadám z frániny. Ale co ty a tvá rodina? Kde je Alicia?“
„Je ve městě se svým klukem,“ odfrkl si. „Slíbila, že přijede odpoledne. Máma taky. Cože vás ale přimělo vrátit se zpátky do starýho dobrýho Roscrea?“
„Táta už měl Dublinu plný zuby: Prý jsme se odsud neměli nikdy stěhovat a takový kecy. Ale náš bývalý barák už někdo koupil. Tak vzali tenhle.“
„Není špatný, akorát, že jste mimo mísu,“ mínil Sean – tím myslel, že jsme na samém kraji městečka. „Mě to neříkej, já to tu nevybíral,“ já na to. „Tak mě napadá, je tam pořád ten dřevěný můstek? Myslím u pramene Nore. A bunkr v lese, jak je ten velký dub?“
„Jasně, pořád, pořád. To byly časy, co? Objevitelé pokladů, chacha! Čéče, někdy mi to naše společný blbnutí fakt chybí. Občas bych tu horu úkolů a učiva milerád vyměnil.“
„U pratety Angie jste na to s Alicí nevypadali.“ Měl jsem na mysli návštěvu před lety, kdy jsme se setkali naposledy. Právě tam jsem nabyl přesvědčení, že O´Bradyovic děti už nikdy nebudou jako dřív. Byli tak moc... dospělí.
„Pratety Angie? Ále, znáš ji, kdybychom se nechovali, jak si ona představuje, dávno bychom byli odepsaní,“ mávl Sean rukou. „Je lepší, když seš za úplného svatouška...“
„Kluci, my jdeme do podkroví – je třeba to tam dodělat,“ křikl na nás Leslie. „Řekněte tetě Mel, že na oběd přijdeme později.“
„Jasně, v klidu.“
Sean mi položil ruku na rameno. „Už je to děsná doba, cos tu nebyl, starý brachu. Co takhle malá okružní jízda po okolí?“
***
„Co je tohle za mýtinu? V týhle části lesa jsem nikdy nebyl.“
Prodírali jsme se nízkým porostem. Sean zpoza mne vyhlédl.
„A jo, tohle. To je Dvůr duchů.“
Díval jsem se na plácek a projelo mnou při tom názvu podivné zachvění. Nechápal jsem, proč. Slunce líně viselo na obloze a bavilo se tím, že se svými paprsky snažilo proniknout sebemenší skulinou mezi větvemi – o světlo tedy nouze nebyla a mýtina samotná byla osvícená jako filmařskými reflektory. Les sám působil klidným, bezpečným dojmem.
„Dvůr duchů?“
„Uhm. Prý tady o speciálních nocích, jako je Valpuržina, na Jana Křtitele nebo Samhain tancují víly, skřítci a nadpřirozený stvoření na oslavu svý Královny.“ Sean měl zvláštní hlas. „Víš co, pojďme radši, jinak na oběd přijdeme pozdě.“
Vymotali jsme se z lesa a šli po kamenité cestě, která vedla k zadnímu vchodu našeho domu. Otázal jsem se: „Co se děje? Proč jsme odtamtud odešli tak rychle?“
Sean chvíli mlčel a pak neochotně spustil. „Víš, nemám z toho místa dobrej pocit. Lidi se mu většinou vyhýbají. Tys to necítil?“
„Co? Co bych měl cítit?“ chtěl jsem hrát odvážného.
„To... to. Hele, špatně se to vysvětluje. Prostě tam nechodím rád. Možná si o mně budeš myslet, že jsem srab. Připadá mi, jako by... jako by se tam něco skrývalo pod povrchem země a v noci vylézalo ven, chápeš?“
„Jako že tam opravdu žijí skřítci? Prosím tě.“
„Klidně si tomu nevěř,“ odsekl nečekaně stroze. Pohledem mi pořád uhýbal. „Ale několik lidí, kteří tamtudy šli v noci, přísahají, že viděli nějaká divná světla a hlasy, které mluvily nesrozumitelnou řečí – a přitom tam nic nebylo. A minulý rok tam zmizela Sára Dunnová. Našli ji o tři dny později ležet studenou v řece.“
Mávl jsem rukou. „Jako bys nevěděl, že Sára Dunnová byla stará bláznivá ženská, která furt tvrdila o tom, že byla v podsvětní říši.“
„Já vím, ale...“ povzdychl si. „Všichni ostatní říkají, že si její duši odnesla Inesa-Faye, Královna, potý, co ji utančila k smrti. Sára měla hrozně prošlapaný podrážky bot, tak moc, že měl i nohy do krve.“
„Seane, vždyť se normálně potloukala v lese. Byla blázen.“
„Den předtím se všechny snažila přesvědčit, že na vlastní oči viděla celý Královnin dvůr. A pak zmizela a našli ji mrtvou s botama bez podrážek. Vzali ji s sebou, Aidane.“
„Proboha, ty tomu fakt věříš.“
Jasně, že jsem o Dvoře duchů a o Sářině smrti něco slyšel. Ale nikdy jsem si je dohromady nespojoval. Nebyl důvod. Dvůr duchů byla prostě mýtina s neobyčejným kouzlem, který jí lidi přisuzovali a Sára pošahaná stařena. Život jde dál. Tečka.
Sean pokrčil rameny. Po zbytek dne jsme na toto téma už nepromluvili.
***
„Letošní svatojánská noc bude výjimečná.“
To se ozval Leslie, když si utíral ústa ubrouskem. Seděli jsme, obě dvě rodiny, u nedělního oběda. Od našeho přistěhování uběhly skoro dva týdny a už se to tu začalo více podobat domovu.
Přerušil jsem svůj rozhovor s Alicií. „Jak to, strejdo?“ zajímal jsem se. Abyste rozuměli, navzájem jsme se brali, jako by Leslie a jeho žena pro nás byli strejdou a tetou a naopak; ne kvůli příbuzenskému vztahu, nýbrž kvůli tomu, jak blízcí jsme si byli.
„Letos je zvláštní rok. První z nového období, který přichází,“ vysvětlil. „Je plný sedmiček. Roscrea slaví výročí založení.“ A pak, šibalsky mrkl a prohodil: „A jetelu, čtyřlístkům obzvlášť, se daří nějak dobře.“
„Prosím tě,“ plácla ho netrpělivě jeho manželka, teta Amy. „Jsi pověrčivý dědek.“
„Nekaž mu radost,“ smál se můj táta. Trochu zvážněl. „Ale je pravda, že trocha štěstí by se nám hodila. Úroda byla naposledy dost slabá v celým Irsku a zvířata často nemocná – tedy častěji, než obvykle.“
„To přejde,“ mínila máma, když se zvedala spolu s tetou aAlicií, aby sklidily ze stolu.
„Možná, ale my nesmíme nechat nic náhodě,“ stál si za svým Leslie a s dovolením si zapálil dýmku. Obláčky kouře od ní stoupaly v pravidelných intervalech. „Pojistíme si to. Letos a nás musí být naše Paní pyšná. Panečku, to bude oslava!“
Ta představa se všem líbila. V Bray, kde jsem bydlel předtím, se nic takového jako svatojánská noc neslavilo. Když se proto Leslie tázal, kdo by s ním šel večer sbírat dříví na velkou hranici, neváhal jsem. Byl jsem sice pravý kluk svý doby, ale tyhle venkovské slavnosti měly odjakživa své kouzlo.
***
Dříví se prý mělo sbírat noc před tou svatojánskou. Představa temného lesa ve mně navozovala vidinu dobrodružství. Adrenalin v krvi mi příjemně stoupl.
„Pojďte sem, chlapci,“ zavolal táta před námi s baterkou. „tady je dřeva slušné množství.“
Sklonil jsem se a posbíral do své plné náruče další větve na zemi. Pár hochů z okolí se k naší výpravě připojilo a stalo se z toho tak veřejné setkání. Několik tváří jsem nejdřív nepoznal, jak dlouho jsem se s nima nevídal.
„Hele, kámo,“ řekl jeden týpek, kučeravý Erik od Collinsů. Ukazoval na miniaturní světýlka, létající opodál v houfu. „Světlušky. Bývaj tu každej rok.“
„Počkej, nachytám jich pár mámě,“ rozhodl jsem se a položil své dříví ke kmenu jednoho stromu. Vytáhl jsem z kapsy sáček a přiblížil se k nim. Nenechaly se tak snadno. Pokaždý, když jsem je málem měl, mi vyklouzly. Brzy mi došla trpělivost. Radost bližnímu teda zřejmě neudělám.
Rozhlídl jsem se; zjistil jsem, že jsem osaměl. Kde jsou všichni? Na chvíli mi zatrnulo leknutím. Tady bych fakticky nerad zkejsnul sám, i když to byl les, který mi byl vesměs známý. Pak jsem zaslechl hlasy a oddechnul si. Vzal jsem dříví a pospíšil si, jak jen to bylo možné, k nim.
Znenadání jsem zpomalil.
To nebyly hlasy, které jsem znal.
Dostal jsem strach.
Nebyl to žádný, z chlapů, kteří šli se mnou; nebyl to Erik, Leslie, Sean ani táta. Uvědomil jsem si, že nevím, čí ty hlasy jsou. Čím víc jsem se blížil, tím víc jsem si byl jistý, že žádný z těch hlasů jsem nikdy neslyšel. Byly nadpozemské. Zněly jako cvrlikání ptáčků, jako hukot říční vody, jako křišťálové cinkání na triangl, jako šumění větříků v korunách borovic. A mluvily jakousi zvláštní, zpěvavou řečí. Byly jak mužské, tak ženské.
Začal jsem vnímat sílící vůni. Čistou vůni přírody, jakou by nikdy nedokázal obsáhnout žádný parfém. Do té doby jsem nevěděl, že by taková vůně mohla existovat. Byla sladká a zároveň hořká, květinová a zároveň kořeněná; a tak nádherná, až člověku opájela smysly a motala mu hlavu. Při ní jsem začal vidět podivné výjevy – kopce, pokryté sytě zeleným, měkkým kobercem trávy, stromy, prohýbající se pod tíhou zralého, šťavnatého ovoce, krásné květiny, jež rozzařovaly zemi jako drahokamy, husté, důstojné lesy, zelenající se zdravými a silnými stromy, křišťálově čisté potůčky. A všechno bylo tak jasné, tak pestré, vybarvené sytými barvami jako dětský obrázek. Zatřepal jsem hlavou; bylo to neuvěřitelné. Ve vidinách se mez tím vším proháněli tvorové, kteří mohli existovat jen v pohádkách. Přiblížil jsem se za husté křoví, kterými prosvítalo měkké, tlumené namodralé světlo, k těm hlasům. Nějaká částečka mé mysli mi říkala, že jsem u té mýtiny, o níž mi předtím říkal Sean.
To, co jsem spatřil, mě odrovnalo.
Dvůr duchů nebyl prázdný.
Bylo jich tam tolik. Těch stvoření, jež jsem nejprve nedokázal popsat. Hopsali po mýtině, poletávali nad ní, mihotali se mezi větvemi stromů. Vypadali, že něco chystají, na něčem pracují; většina z nich odklízela překážející kameny a spadlé větve, upravovali keře, zdobili. Zíral jsem na to s otevřenou pusou. Muselo se mi to zdát. Jinak bych právě teď sledoval skutečný Královnin dvůr, opředený tolika pověstmi a legendami.
Malinké lesní žínky, nahé a s průsvitnými křidýlky vážek. Zavalití trpaslíci. Leprikóni se zrzavými vlasy, v legračním zelených nebo červených vestičkách a s lampičkami. Víly a vílové se zelenou pletí a v lehoučkých hávech. Hrdí, vysocí elfové v pláštích a s luky a toulci na zádech. A další bytosti, které jsem neznal!
Sáhl jsem si na čelo – nic. Štípl jsem se bolestivě a přesto se nic nezměnilo. Dřepěl jsem ukrytý za křovím a hleděl na fantastický obrázek. Celou mýtinu ozařoval jen měsíc a pak také drobné světlušky a lampičky leprikónů. Všichni se v tom tlumeném světle jako by třpytili. A ta vůně, kterou šířili – ta byla tak silná a opojná, jaká jen vůně může být.
Znenadání přede mnou stála jedna z těch éterických bytostí, které jsem neuměl pojmenovat. To ony vydávaly tu měkkou, namodralou zář. Srdce jsem měl až někde v krku, když jsem se díval do její nelidské tváře. Co udělá? Zabije mě? Podala mi však jen ruku.
Na to, jak vypadala, byla překvapivě hmotná.
Vedla mě zpoza křoví přes celou mýtinu, před zraky ostatních. Ti však nevypadali, že by jim nějak vadilo, že je tam mezi nimi smrtelník – který je navíc špehoval. Dál vesele pokračovali v práci, jen pár zvedlo zrak a se zájmem si mě prohlíželo.
Připadal jsem si jako ve snu, když jsme stanuli před trůnem té nejčarovnější ženy-dívky, jakou jsem kdy viděl. Nevědomky jsem před její autoritou poklekl.
Vypadalo jako elfka, přesto to elfka nebyla. Měl jemné, zranitelné rysy. Působila špičatě – vše jakoby na ní bylo špičaté. Nosík, brada, uši, schované částečně za loknami vlasů, splývajících jako říčka ze svahu dolů a na měsíci působících jako tekuté stříbro, mandlové oči, průzračné a třpytivé jako diamanty. Srdcovitá ústa, našpulená jakoby k polibku, rudá jako lesní jahody. Oblečená byla do nádherných, dlouhých hedvábných šatů, zdůrazňujících její skřítčí postavu s výstřihem, odhalujícím oblinky ňader. Látka těch šatů se na světle blyštěla barvami duhy.
Usmívala se na mě a já byl díky tomu kdovíproč hrozně šťastný.
To byla ona, Královna duchů, Inesa-Faye. Její hlas zněl jako cinkání zvonků.
Vítej na mém Dvoře, smrtelníku Aidane. Co nevidět se k nám připojíš a staneš se nám rovným. Nechť tě tvůj osud ke mně zavede i příští noc, kdy jí vládneme my, Duchové.
S těmi slovy se natáhla a jemně se mě dotkla špičkami štíhlých prstů.
A pak už nebylo nic.
***
Šramot. Šum hlasů. Teplo, které jsem na tváři cítil.
Otevřel jsem oči.
„Už se probral!“ vykřikl někdo a vzápětí mě objal: „Drahoušku, moc jsme se o tebe báli!“
Z lidí v pokoji jsem rozpoznal Seana, Leslieho a oba mé rodiče. Máma mě svírala v náruči. Všichni vypadali, že se jim kvůli něčemu ulevilo. Trochu jsem se zavrtěl.
„mami, vždyť mě umačkáš.“
Odstoupila ode mě. Přišel ke mně doktor a změřil mi puls. „Jak se cítíš?“
„Skvěle. Ale mám hlad.“
„Říkal jsem to, paní Lynchová, opravdu nebyl důvod se ničeho obávat. Váš syn prostě chytl nějaký druh viru, který však rychle zmizel. Je už naprosto v pořádku.“
„To jsem ráda, doktore. Ale ta vysoká horečka mě dost vyděsila, chápete.“
„Už můžete být klidní. Chlapec je zdravý. Te´d to chce jen pořádnou snídani. Pokud se ale přesto něco ukáže, zavolejte mi. Nashledanou.“
U stolu se snídaní jsem se dozvěděl, co se stalo. Prý jsem se při sběru dříví ostatním ztratil z očí a když jsme šli hledat, našel mě jeden z nich ležet poblíž Dvora duchů, třesoucího se a s vysokou teplotou. Měl jsem prý až 40 stupňů a blouznil. Vykládal jsem jim tam prý o nějakých zelených kopcích, elfech, leprikónech, Královně a vůni.
Vůně. Pevně jsem sevřel okraj stolu a nedal na sobě nic znát. Jakmile jsem na ni pomyslel, jako bych ucítil závan té neobyčejné, úžasné vůně květin a rostlin, jaké nebyly z tohoto světa. A vzpomínky se vynořovaly jedna za druhou tak rychle, až jsem z toho málem dostal na chvíli závrať.
Dvůr duchů, osvětlený měsícem, světlušky, ruka éterické bytosti, Královnina osobnost. A jakmile jsem si vzpomněl na Královnu a na její mazlivý, podmanivý hlas, vzpomněl jsem si i na to, že mi něco říkala. Ale co? Tady mi paměť selhávala. Vnímal jsem to jen mlhavě. Přesto mi to všechno vlilo nečekanou sílu a radost do života. Spatřil jsem je – Královnin dvůr. Jsem vyvolený.
„... a pak přišel doktor,“ zakončil Sean vyprávění. „Čéče, měl ses tehdy vidět - nahnals nám fakt strach!“
„Promiňte, nechtěl jsem se zatoulat. Každopádně teď,“ protáhl jsem se, „je mi bezvadně. Kdo si dá fotbalovej zápas?“
„Miláčku, nechtěl bys radši zůstat doma?“ ptala se máma starostlivě. „Přece jen nevíme, jestli bys to nechytl znovu...“
„Ale mami, přece bys mě nepřipravila o tak krásnej den – a o svatojánskou noc!“
„Slyšelas, co říkal doktor, Mel,“ vmísil se do toho táta a stiskl jí rameno konejšivě. „Už se není čeho obávat. Nech ho, ať si trochu užije.“
„tak dobře.“
Zajásal jsem a vyběhl se Seanem ven, na hřejivé sluneční paprsky.
***
„Tak co, kluci, jak je?“
Seděli jsme s ostatními na zemi a smáli se vtipu, který utrousil Sean na účet Angličanů a Tonyho Blaira. Z hloučku opodál se k nám připojila Alicia.
„Fajn,“ řekl jsem za všechny. Nelhal jsem. Cítil jsem se opravdu příjemně – panovala tu uvolněná atmosféra, prosycená smíchem lidí a hudbou, kterou vyhrávali Collinsovi, muzikantská rodina. U velkého ohně, jehož plameny šlehaly vysoko do vzduchu a plnily ho jemnou vůní bylinek, které do něj lidé házeli, tancovalo v kruhu pár nadšenců a tleskalo si do rytmu. Někdo mi říkal, že to je tanec na přivolání štěstí a dobré úrody.
Už mě nebavilo sedět stranou a popíjet a ak jsem se k tanečníkům připojil. No co, čím víc lidí, tím víc štěstí, ne? Navíc to skotačení vypadalo opravdu zábavně.
Collinsovic housličky byly zřejmě dost podmanivé, protože strhávaly čím dál víc lidí a já se ocital na kraji, blíž a blíž k lesu. Ředstíral jsem, jak bezvadně se bavím a čekal na vhodnou příležitost. Nehlídal mě nikdo. Ani rodiče, ani O´Bradyovi včetně Seana, který si kvůli předešlé noci o mně dělal starosti. Ti všichni se te´d věnovali něčemu jinému. A jakmile si mě pořádně nevšímal nikdo, nenápadně jsem vycouval do lesa, otočil se a běžel.
Celý den jsem přemáhal rostoucí nedočkavost a mravenčení v nohách. Připadalo mi, jako by se čas schválně pomalu vlekl. Když nastal konečně večer a slunce zašlo za obzor, ulevilo se mi. Teď jsem běžel, sprintem jako o závod, černým lesem, pod nohama m praskaly větvičky a málem jsem neviděl na cestu, jak neproniknutelná byla tma mezi stromy, já se však ani trochu nebál – tolik jsem se soustředil, abych byl na místě co nejrychleji. Kdesi houkala sova.
Utíkal jsem jako smyslů zbavený, jako by moje nohy měly vlastní vědomí – dál a dál, mezi kmeny stromů, prodíraje se keři. Až mě ze mě samotného zamrazilo. Choval jsem se jako posedlý. Vždyť jsem ani nevěděl, proč tam běžím – jako by mě hnala neviditelná síla, která mi zastřela taky mysl.
Konečně jsem vyklopýtal na známou, měsícem ozářenou mýtinu, Dvůr duchů, kde právě porbíhaly oslavy velkolepější než venku za lesem. Na něžnou, cinkavou melodii, protkanou světlem, zurčením potůčků a šelstěním lisí, krásnější než jakoukoliv pozemskou hudbu a zároveň tak smutnou a tesknou, jež člověka nutila k pláči, tančili ladnými, kolébavými krůčky Královnini dvořané. Mýtina svítila měkkým, nadpřirozeným duhovým světlem. A ta vůně – znovu mě zasáhla ta vůně! – se linula kolem jako nádherná, hořkosladká hra života a smrti. Kdovíproč mě pohled na ně naplňoval nevýslovným štěstím – tak moc jsem se k nim chtěl připojit a tančit na tu hudbu do konce věků.
Znenadání mi do zorného pole vstoupilo jasné světlo – jasné, ovšem ne takové, jaké oslňuje. To byla ona. Kráčela ke mně po koberci trávy tak lehounce, že se stébla pod ní málem neohýbala. Její oči a vlasy zářily jako samotný měsíc na obloze. Čekala na mě.
Nemohl jsem od ní odtrhnout pohled. Srdce mi z toho všeho přetékalo čirou radostí a uhánělo jako splašené. Zvlnila koutky úst.
Znovu tě vítám mezi námi, Aidane. Jsme tak rádi, že jsi dnes opravdu přišel! Tato noc v sobě skrývá plno kouzel, o nichž se ostatním smrtelníkům jen zdá. Tys byl vyvolen, abys zůstal s námi. Lidé se již nemusí obávat nešťastných let. Jejich dluh jsem si vybrala sama.
Inesa-Faye se ke mně přiblížila a nepřestávala se usmívat. Z její blízkosti a tepla, které vyzařovala, se mi točila hlava. Vůně, kterou jsem vdechoval – její vůně - mě ovládla. Nedalo se říct, že by byla Inesa-Faye nebo kdokoliv z jejích poddaných krásný. Měla příliš nezvyklé, špičaté, ostré, lidem nepodobné rysy. Zato však s sebou nesla zvláštní, uhrančivé kouzlo, díky němuž se do ní člověk bláznivě zamiloval. Všiml jsem si, že je o něco menší, než já – připomínala stále dívku, jež teprve čeká na rozvinutí svého ženství jako růže.
Vzala mou tvář do drobných dlaní a políbila mě.
V nitru jako by mi vybuchl pestrobarevný ohňostroj. Nikdy jsem takový polibek nezažil. Byl tak vroucný a chutnal po lesních jahodách, malinách, divokých višních a borůvkách – byl tak sladký, ale i trpký jako pelyněk – bylo v něm tolik lásky, avšak i lítosti a žalu. Objal jsem ji kolem útlého pasu a přivinul ji k sobě. Najednou jsem netoužil po ničem jiném, než být v její blízkosti, dotýkat se jí, mluvit s ní a dívat se na ni. Tělo mi zalila vlna tepla a proudily jí city, o nichž a jejich hloubce jsem netušil. Když se naše rty oddělily, cítil jsem se jako opilý.
Od teď zůstaneš po mém boku, zašeptala lehce jako vánek. Zaklonila hlavu a z hrdla jí vyšel vysoký zvuk, podobný zpěvu.
Sean už poklimbával, když zachytil uhrančivé volání z lesa, připomínající zpěv mořských Sirén. Na chvíli mu ztuhla krev v žilách. Kdyby sám nevěděl, že už měl v sobě nějakou tu sklenku tátovy kvalitní whisky, přísahal by, že zaslechl banshee, vílu, jejíž zpěv nepředznamenává nic menšího než něčí smrt. Takhle se jen otřásl a rozhlédl se po lidech, rozcházejících se pomalu domů. Tu však k němu přiběhl strejda Cam, Aidanův otec a blízký přítel toho jeho. Vypadal rozrušeně.
„Seane, neviděl jsi někde Aidana? Už dlouho se po něm sháníme a nemůžeme ho vůbec najít.“
***
Ten zpěv mi nečekaně zamrazil v zádech a nakednou mi před očima prokmitly záblesky – podoby táty, mámy, Seana, strejdy Leslieho a našeho domu, svatojánského ohně a Collinsových houslí. V tu chvíli jako by mě něco vyděsilo, nemohl jsem však přijít na to, co. Mysl mi halila hustá mlha, nedokázal jsem vybavit, co mi Sean o tomhle místě říkal – a kdo je vlastně Sean. Jakmile jsem však zaslechl znovu hlas Inesy-Faye, ten znepokojivý pocit se okamžitě vytratil. Byla tu jen ona, já, svatojánská noc a Dvůr.
A nyní se pojďme veselit, řekla líbezně, když odtáhla hlavu z mého ramena. Uchváceně jsem na ni hleděl. Tančeme na počest této noci a toho, co po ní bude následovat!
Vzala mě za ruce a odvedla mezi své dvořany, kteří se stále na tu nadpozemskou hudbu nepřestávali pohybovat. Zatočila se a já ji omámeně následoval.
Zatanči si se mnou, Aidane, poprosila mě a rozesmála se smíchem čistým jako cinkot skla. Zatanči mě, sobě a všem ostatním pro potěšení...
Byla to žádost, jaké jsem nesmírně rád vyhověl. Melodická hudba mnou prostupovala, plnila každičkou buňku mého těla tak, že jsem bláznil euforií.
A tančil s ní a tančil a tančil....